Norský vzor ... ani na svetr ne!

4. února 2015 v 8:58 | Honza |  Postřehy
Přibližně před půl rokem jsem zde uveřejnil článek o Evě Michalákové, které norská instituce Barnevernet odebrala děti. A to na základě oznámení učitelek školy, mající podezření na pohlavní zneužívání ze strany jejich otce. Místní policie pro nedostatek důkazů případ odložila a vše navíc budilo dojem, že se jednalo o vykonstruovanou pomstu ze strany jedné z učitelek.
V těchto dnech se opět média začala o celý případ zajímat a do všeho se vložila i naše vláda. A tak se i objevilo několik pochybností a zjevně účelových nesmyslů, které bych zde rád komentoval.



Norsko

Norský systém sociální ochrany dětí je v samotném Norsku vnímán spíše negativně a je někdy označován za veřejné braní rukojmích. Je to uzavřený systém s minimem právních záruk, který mnohdy koná již jen na základě nepotvrzených podezření či fám. Vzhledem k tomu, že je v Norsku obecně rozšířenou praxí podněcovat všechny obyvatele k nahlašování možných případů zanedbání péče, dá se i předpokládat, že je toto zneužíváno i k osobnímu prospěchu či mstě.

Tamní systém právní ochrany se neptá a koná. Ač jsou obvinění mnohdy ještě neprokázaná a nevyřešená. Rodiče dětí jsou tak bezmocní i proti nepravdivým či vrtkavým obviněním. Dosti často je možné se setkat i použitím donucovacích prostředků a vynucenou hospitalizací na psychiatrii (na základě pochybné diagnózy).

Ač je Norsko vnímáno jako svobodná a demokratická země, je ve skutečnosti zemí, v níž je praktikován nezvykle silný nátlak k jednotnému stylu života, chování a dodržování pravidel podle určitého vzoru, který nesnese i sebemenší náznak jinakosti.

Obecně je též známo, že pokud instituce sociální ochrany dětí mluví o pomoci či nápomocných opatřeních, tak to ve skutečnosti znamená vždy sledování, převzetí péče a zbavení rodičovských práv. Rodičovská práva v Norsku nejsou v podstatě ničím. Děti patří bez výjimky státu a pokud stát prostřednictvím instituce Barnevernet rozhodne, pak se rodič zpravidla nemá šanci bránit a jeho případná i právní aktivita může vést i k dalšímu zhoršení situace.

Zásah do rodinného zázemí se mnohdy děje za dramatických okolností a náhle bez předchozího upozornění. Za posledních 20 let došlo k nárůstu násilného přemístění dětí o cca 200%.

Bohužel se tyto postupy nevyhýbají ani cizincům, kteří v Norku trvale nežijí. A je tedy doporučováno každému vyvarovat se takovému jednání a chování, které by mohlo být vyhodnoceno jako rizikové. Norsko se totiž snaží vnutit lidem myšlenku, že jako stát ví za vás, co je pro vás nejlepší. Bez ohledu na váš kulturní původ, vůli či názory.

Na rodiče si Barnevernet může posvítit už jen proto, že se dítě nachází s rodiči v restauraci, kde se pije alkohol (byť se dětem nepodával). Nebo i za u nás běžně tolerované výchovné plácnutí přes zadek (které má mnohdy výchovnější váhu, než tisíc slov), považované v Norsku za trestný čin.

Je pravdou, že díky zvyšujícímu se počtu přistěhovalců a partnerských vztahů Norů s cizinci roste počet složitých případů zanedbání péče a násilí. Bohužel ale tyto případy slouží jako potvrzení toho, že sociální služby v Norsku pracují efektivně a přehlíží se tak důležitý fakt, že pod tou špičkou ledovce se skrývá spousta rodin, která byla zcela evidentě konáním Barnevernetu poškozena a o své děti okradena.

Norské reálie je potřeba ještě doplnit o jeden závažný fakt. Říká se, že Norsko je zemí s nejvyšší životní úrovní ve světě. Skutečností však je, že až do konce 19. století se jednalo o velmi zaostalou zemi, což v sociálním chování a normách tamních lidí zanechalo stopy dodnes. Geografické podmínky neumožňovaly větší koncentraci obyvatel na jednom místě a rodiny či malé komunity žily povětšinou samostatně. Tyto podmínky nutně vedly k incestu, který byl běžnou sociální normou - nutným opatřením k přežití. Jasné riziko degenerativního vlivu incestu se vyvažovalo běžně praktikovaným zvykem - položit pod jakéhokoliv cizince všechny členky domácnosti. Dnes tento faktor tlaku přírody na sociální chování díky rozvoji průmyslu a norské společnosti zmizel. Incest je však stále mlčky přehlížen (ač existují jakési vzdělávací programy - dokonce i pro děti, které mají na jeho rizika upozornit).

V roce 2007 konstatoval Evropský soud pro lidská práva, že Norsko díky svému sociálnímu systému na ochranu dětí porušuje lidská práva.

Zdroj většiny informací - Yngvar Brenna.


Situace u nás

Proč se z odebrání dětí Evě Michalákové stal v podstatě celonárodní problém a současně se přehlíží situace v naší zemi, která je mnohdy také děsivá? Tak nějak by se dala shrnout otázka, kterou se zabývají články například na Britských listech. Nejen, že to nezajímá běžné občany, ale nezabývají se tím ani média.

Tragické případy se dějí i u nás. V médiích (zde a zde) se aktuálně objevila podrobnější informace o tragédii, která byla způsobena podezřením logopedky Ivany Holubcové. Ta se domnívala (na základě neodborného "šetření"), že dochází k zneužívání dítěte, které k ní docházelo z důvodu poruchy řeči. Obě dcery byly rodině odebrány. Šetření policie však nic protizákonného neprokázalo. Otec dětí však celou situaci neunesl a spáchal sebevraždu. Logopedka se nyní ospravedlňuje tím, že splnila svou povinnost a zřejmě ji nijak nezajímá, že je to ona, kdo nese plnou odpovědnost za smrt nevinného člověka.

Běžnou praxí (ještě za dob Topolánkovy a Nečasovy vlády) bylo odebírání dětí do pěstounské či ústavní péče z důvodu chudoby rodičů. Situace byla tak kritická, že Nejvyšší soud musel vydat stanovisko, že pouhá chudoba k odebrání dětí nestačí.

Předpokládám, že nesdělování a neřešení těchto kauz médii a tedy i neinformovanost (či minimální povědomí) občanů naší země, bude hodně souviset se současným mafiánským řízením naší země a propletenými vztahy majitelů médií, velkopodnikatelů a politiků. V naší zemi je kladen velký důraz na to, aby média nesdělovala ty informace, které mohou poškodit jejich chlebodárce či obchodní (politické) partnery. Důsledně je i dodržována ona politická korektnost, která médiím zakazuje zveřejňovat takové informace, které by ukázaly, jaký svinčík tu opravdu máme.

Je samozřejmě pravdou, že když se chce, tak si fakta dokážeme najít. Bohužel naše společnost je držena v permanentním stavu blbé nálady, který už sám o sobě neumožňuje řešit ještě cokoliv jiného.

A tak si asi málokdo uvědomuje, že například současný systém pěstounské péče je spíše možné charakterizovat jako výnosný byznys a dětem rozhodně nepomáhá. Už pro objektivitu a vyváženost se na tento systém v budoucnu zcela jistě podrobněji podívám.

Nicméně ač souhlasím s tím, že situace u nás je také velmi špatná, nemohu souhlasit s tím, že by měl být zákon nadřazen rodině. Ano, dítě má svá práva (zákonem daná) a nikdo je nesmí porušovat (ani rodič). Avšak současně nesmí být zákon zneužíván k rozbití rodiny.

Navíc nelze jen tak šmahem srovnávat poměry u nás s poměry v Norsku. Toto srovnání, které se objevilo v některých médiích, vychází z mylně (možná záměrně) podaných informací. Ve skutečnosti se v Norsku ročně Barnevernet zajímá o cca 40 000 dětí a 9 000 - 12 000 jich odebere. V České republice je ročně odebráno cca 1 000 dětí. U nás počty odebraných dětí a dětí umístěných v ústavní/pěstounské péči klesají. V Norsku naopak stoupají. Navíc má Norsko přibližně o polovinu méně obyvatel, než Česká republika.


Eva Michaláková

Hlavním a původním důvodem pro odebrání dětí bylo udání o možném zneužívání ze strany jejich otce. Odebrání, k němuž došlo dne 25. 5. 2011, nepředcházelo ze strany sociální služby žádné podpůrné opatření. Toto podezření však nebylo při výslechu na místní policii potvrzeno a prokázáno. Podezření ze zneužívání bylo nakonec prokazatelně mylné a nejspíše účelově vyvolané.

Při každém setkání Evy Michalákové s dětmi byly přítomny pracovnice Barnevernetu. V zápisech z těchto setkání se vyskytují mnohá lživá tvrzení, která mají jediný účel - ještě více poškodit Evu Michalákovou a ještě více poškodit její rodinu.

Současně sociální služba začala využívat informace, že Eva Michaláková své děti občas výchovně plácla přes zadek, když zlobily. V Norsku je trestným činem i symbolický tělesný trest. Avšak v tomto případě byla celá situace místní policií vyhodnocena jako nedostatečný důvod k odebrání dětí a byla odložena.

Rozsudek soudu ze začátku roku 2012 se opírá pouze o domněnky a neprokázaná podezření. Na základě tohoto rozsudku, ač se proti němu Eva Michaláková odvolala, a bez ukončeného šetření policie provedla sociální služba poslední krok k trvalému roztrhání rodinných svazků a bratry rozděluje do dvou rodin bez možnosti se vidět a používat mateřskou řeč.

Další soudní jednání proběhlo v červnu 2012. Tedy stále v době, kdy ještě nebyla celá situace dořešena policií. Průběžné informaci o vyšetřování však opět neprokázala skutkovou podstatu, podle níž byl celý případ posuzován. I přes to výrok soudu zakázal jakékoliv setkání Evy Michalákové se syny.

Po dalším odvolání byla Eva Michaláková vydírána sociální službou, aby vydala české cestovní pasy, jinak jí soud nepovolí setkání s dětmi. Kontakt s dětmi byl nadále omezován. Korespondence a dárky k narozeninám a Vánocům nebyly dětem nikdy doručeny.

Další soud proběhl na začátku roku 2013, kdy je téměř dokonáno úplné odcizení dětí od matky. Soud přiznal Evě Michalákové možnost setkat se s dětmi dvakrát za rok na dvě hodiny.

Shrnutí událostí uvádí Otevřený dopis velvyslanci Norska v České republice, který zaslal otec Evy Michalákové Jiří Pavelka.


A zhodnocení?

Sexuální zneužívání dětí nebylo prokázáno lékařským vyšetřením, psychology a ani výslechem policie a nikdo za něj nebyl odsouzen.
Násilí na dětech (ač Eva Michaláková přiznala výchovná plácnutí) nebylo prokázáno a nikdo za něj nebyl odsouzen.
Děti Evy Michalákové byly po dobu šetření celé kauzy důsledně manipulovány proti své matce a došlo k jejich odcizení.
Ač mají děti Evy Michalákové české občanství a soustavně o ně jeví zájem i jejich prarodiče, jsou drženy u pěstounských rodin v Norsku bez možnosti používat rodný jazyk a vrátit se domů.

Norský právník Marius Reikeras říká, že odebírání dětí je v Norsku především velký byznys. Kritika je však mnohdy i podstatně tvrdší a vzhledem k rozdělení synů Evy Michalákové do dvou rodin je tamní systém srovnáván s metodami tzv. převýchovy v nacistickém Německu.

Již v roce 2007 upozornila norská profesorka Marianne Haslev Skaanlandová, že tamní systém je příkladem sociálního inženýrství, kdy děti v podstatě patří státu. Biologické právo je v Norsku považováno za bezcenné a rodiče jsou chápáni jako potencionální nepřátelé svých dětí.

Když k tomu připočteme i doslova hororová videa zachycující zabavování dětí a vysokou míru sebevražd zoufalých rodičů a i jejich dětí, pak je nutno posuzovat sociální systém v Norsku zcela z jiného pohledu.

Bohužel tento systém není jen nějakým norským národním svérázem a začíná se objevovat i v jiných zemích (především v severozápadní Evropě). I u nás se toto zvěrstvo dere na povrch a mnozí politici se jím buď vůbec nezabývají a nebo jej dokonce podporují.

Jsem si jist, že matka masového vraha Breivika má daleko lepší podmínky než Eva Michaláková.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama